Sofie, část druhá: Přílet do Sofie

Balil jsem rychle. Nebyl čas nad tím moc přemýšlet.

Pár základních věcí.
Kopačky.
Rukavice.
Obyčejné oblečení.
Věci, o kterých víte, že je budete hned potřebovat.

Druhý den jsem letěl do Londýna. Odtud jsem měl pozdější navazující let do Sofie.

Všechno se seběhlo strašně rychle.

Do Sofie jsem dorazil uprostřed noci, na starý terminál. První dojem nebyl úplně nejlepší. Letiště působilo unaveně, tiše a trochu zastarale. Nebyl to ten typ příletu, který vás naplní nadšením, když vstupujete do nové kapitoly života.

Tehdy jsem ještě nevěděl, že Sofie má i novější, modernější terminál. A že cestování přes něj mi později bude připadat mnohem příjemnější než spousta letišť, která jsem znal z Velké Británie.

Ale té první noci tohle bylo moje první seznámení se Sofií.

Venku jsem nasedl do taxíku. Během pár minut jsme letěli městem. Uprostřed Sofie, pozdě v noci, snad sto třicet kilometrů v hodině. Pamatuju si, jak jsem tam seděl, unavený, ale úplně vzhůru, a říkal si:

Tohle je jiné.

Druhý den ráno žádný pozvolný začátek nepřišel.

Šlo se rovnou na testování.

Jedna z prvních věcí, kterou jsem musel absolvovat, byl VO2 max test. Běžíte na běžeckém pásu s maskou, která měří, kolik kyslíku dokáže vaše tělo využít, když se zátěž postupně zvyšuje. Rychlost se zvedá, sklon pásu také, a vy pokračujete tak dlouho, dokud už tělo nemůže dál.

Není to nic příjemného.

Ale z nějakého důvodu mi tenhle test vždycky docela šel. Ve většině týmů, kde jsem působil, jsem obvykle skončil mezi nejlepšími třemi.

Což u brankáře není úplně běžné.

Byla to jedna z těch malých věcí, které mi dodaly sebevědomí.

Nová země.
Nový klub.
Nové prostředí.

Ale některé věci zůstaly stejné.

Prostě se pustíte do práce.

Potom mě čekala prohlídka u klubového doktora.

Tohle byla část, ze které jsem měl větší obavy. Pořád jsem se vracel po zranění ramene. Bylo to zhruba v době, kdy už mělo být zahojené, ale pořád bolelo. Věděl jsem, že jsem blízko návratu, ale taky jsem věděl, že to ještě není úplně ono.

Doktor mi začal rameno dávat do různých poloh. Některé z nich byly polohy, ve kterých jsem od zranění pořádně nebyl.

Musel jsem zatnout zuby a nějak to vydržet.

Nechtěl jsem na sobě dát moc znát.

Ne proto, že bych se snažil něco skrývat, ale protože jako fotbalista víte, jak křehké tyhle momenty můžou být. Jeden špatný test, jedna obava, jedna pochybnost — a příležitost může zmizet.

I tady jsem obstál.

A tady musím zmínit i Jiřího Herberta Procházku — mého dobrého kamaráda, bývalého spoluhráče a spolužáka z olomouckého gymnázia, který je dnes výborným fyzioterapeutem. Během mé rekonvalescence se mnou v Olomouci každý den pracoval a měl velký podíl na tom, že jsem se mohl znovu rychle vrátit k fotbalu.

Dalším krokem byla soukromá klinika.

Magnetická rezonance.

Strávil jsem skoro tři hodiny uvnitř tunelu. Obě ramena. Kolena. Kotníky. Všechno zkontrolovat.

Každý, kdo někdy byl na magnetické rezonanci, ví, že to není zrovna odpočinek. Ležíte bez hnutí, přístroj je hlučný a máte až moc času přemýšlet.

Pamatuju si, jak jsem myslel na všechno, co mě tam dovedlo.

Telefonát.
Čekání.
Rozhodnutí s Laurou.
Smlouvu, která možná čekala.
Rameno, které pořád nebylo úplně v pořádku.

A potom přišly výsledky.

Prošel jsem.

Další zastávkou byl stadion Bulgarska Armia.

Název znamená „Stadion bulharské armády“ a už to samo o sobě něco vypovídá o CSKA. CSKA znamená Centrální sportovní klub armády a identita klubu byla vždycky úzce spojená s armádní tradicí v Bulharsku.

Stadion s kapacitou přes 22 000 míst ležel v parku Borisova Gradina, přímo v centru Sofie, a po desetiletí byl tradičním domovem CSKA.

Na první pohled bylo vidět, že už měl něco za sebou. Nebyl moderní ani naleštěný. Místy působil dost zanedbaně, možná i unaveně. Ale zároveň měl něco, co nové stadiony často nemají.

Tradici.
Historii.
Váhu.

Bylo to místo, ze kterého jste cítili fotbal. Starý stadion se vším všudy. Takový, kde si hned uvědomíte, že se tam odehrály tisíce příběhů dávno předtím, než jste do něj poprvé vstoupili.