Tomas Cerny – Behind the Gloves

Další zastávka: Turecko.

Letěl jsem do Ankary, hlavního města Turecka, kde mě vyzvedl jeden z lidí od týmu. Nebyl to trenér, spíš člověk, který zařizoval všechno kolem mužstva.

Už cesta autem mi rychle naznačila, že tohle bude trochu jiný svět.

Po dálnici jsme jeli snad sto šedesát kilometrů v hodině. V jedné ruce cigareta, druhou držel volant, a tvářil se, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Každých pár minut si zapálil další.

Já jsem jen seděl vedle něj a radši moc nemluvil.

Po třech hodinách jsme dorazili do tréninkového centra v horách. Mělo to být místo, kam se tým přesunul, aby utekl před tureckým letním vedrem.

Upřímně, moc to tak nepůsobilo.

Když jsem dorazil, bylo pořád skoro třicet stupňů. Po letech ve Skotsku to byl docela šok.

Nebyl čas se rozkoukat.

Rychle jsem se převlékl a šel rovnou ven na svůj první trénink s týmem.

Tak začalo moje první soustředění s CSKA.

Na pokoji jsem byl s Cillianem Sheridanem, kterého jsem už znal ze Skotska. Vyrůstal v Celticu a hráli jsme proti sobě, když byl v Motherwellu a já v Hamiltonu.

Byl to skvělý kluk. Vtipný, pohodový, hned se s ním člověk cítil dobře. Jenže úplně první věci, které mi řekl, mě moc neuklidnily.

„Nečekej, že dostaneš zaplaceno,“ řekl mi. „Tady smlouva nic neznamená.“

Řekl to napůl jako vtip.

Ale jen napůl.

Moc klidu mi to nepřidalo.

Přestup, který ještě před pár dny působil jako skvělá šance, najednou dostal trochu jiný odstín.

Ale k tomu se ještě dostanu později.

Další den jsem se pořádně seznámil se svým novým trenérem brankářů.

Byl hodně intenzivní.

Úplně jiný typ, než na jaký jsem byl do té doby zvyklý.

Jeho angličtina byla omezená, moje bulharština neexistovala vůbec, ale jednu větu používal pořád:

„You are my soldier, my friend.“
„Jsi můj voják, kamaráde.“

A myslel to vážně.

Viděl to jednoduše. Kvůli zranění ramene jsem vynechal hodně tréninku, takže jsem to teď musel dohnat.

A jeho řešení bylo stejně jednoduché.

Čtyři tréninky denně.

Zatímco zbytek týmu měl dva, já měl čtyři. Tvrdá fyzická práce, často v patnáctikilové zátěžové vestě.

Připadalo mi to, jako by mě připravovali na něco úplně jiného než na fotbal.

Po třech dnech jsem se skoro nemohl hýbat.

Soustředění bylo náročné.

Většinu dní mě všechno bolelo, byl jsem unavený a rozlámaný, ale pomalu jsem si zvykal. To vás fotbal naučí. Někdy neexistuje žádné velké řešení. Prostě pokračujete dál, dokud si tělo nezvykne na to, co po něm chcete.

Během toho soustředění jsem odehrál i první zápasy za CSKA.

Jeden z nich byl, pokud si dobře pamatuju, proti ruskému týmu UFA. Další proti tureckému týmu, jehož název si už dnes nepamatuju.

Byly to jen přípravné zápasy, ale pro mě měly význam.

Nový klub.
Noví spoluhráči.
Nová očekávání.

Každý zákrok, každá přihrávka, každé rozhodnutí působilo jako malý test.

Nakonec to náročné soustředění skončilo a my jsme se vrátili zpátky do Sofie.

Po návratu jsme dokonce dostali den volna, takže jsem měl poprvé pořádnou možnost projít se po městě a trochu ho poznat.

A Sofie se mi líbila.

Byla tam Borisova Gradina, velký zelený park kousek od stadionu. Byla tam impozantní katedrála Alexandra Něvského, která hrdě stojí v centru města. Byla tam socha svaté Sofie a bulvár Vitoša, plný restaurací, kaváren a koktejlových barů.

Byl to jen krátký první pohled, ale stačil na to, abych měl ze Sofie najednou trochu jiný pocit.

Po tom všem — po horku, bolesti, divoké cestě autem, varováních, čtyřech trénincích denně a patnáctikilové vestě — působilo město najednou skoro klidně.

Možná dokonce trochu přívětivě.

Jenže ve fotbale se člověk moc dlouho nerozkoukává.

Na zabydlení nebyl čas.

Další zastávka: Evropa.