Tomas Cerny – Behind the Gloves

Kréta, 2015 — fotbal, jídlo, přátelství a jeden hodně nečekaný host

Ve fotbale jsou chvíle, kdy se člověk na moment zastaví a řekne si: jak jsem se proboha dostal až sem?

Jedna taková chvíle přišla na Krétě, když k nám domů na grilování dorazil Gennaro Gattuso.

Ne ten Gattuso, kterého jsem znal z televize — jak létá do soubojů, bojuje o každý míč, hádá se s každým, kdo se mu postaví do cesty, a hraje každý zápas, jako by šlo o život. Ne jen legenda AC Milán, mistr světa nebo vítěz Ligy mistrů. Tohle byl Gattuso v našem grilovacím domku v malé vesnici nad Heraklionem — vařil, povídal, smál se a v jednu chvíli držel Odieho, jako by náš malý jezevčík patřil jemu.

V té době jsme s Laurou bydleli ve vile v Pentamodi, vesnici v kopcích nad Heraklionem. Bylo to krásné místo, takové, které mi i dnes, když si na něj vzpomenu, připadá trochu neskutečné. Dům měl čtyři ložnice a z pokojů v horním patře byl v dálce vidět moře. Kolem vily rostly olivovníky, granátová jablka a rozsáhlá bylinková zahrada.

Dostávali jsme extra panenský olivový olej lisovaný přímo ve vesnici z oliv, které rostly u nás na zahradě. V září a říjnu byla granátová jablka neuvěřitelná. K snídani jsem si dával řecký jogurt s medem a čerstvými semínky z granátového jablka. Zní to jednoduše, ale byla to jedna z těch malých každodenních věcí, díky kterým měla Kréta svoje zvláštní kouzlo.

Vila měla také venkovní bazén a saunu, i když v krétském horku byla sauna asi ta nejméně potřebná věc v celém domě. Nejdůležitější část domu pro tenhle příběh ale byla grilovací kuchyně.

Byl tam velký vnitřní gril, pec na pizzu a plně vybavená kuchyň. Přirozeně se z toho stalo místo, kde se lidé scházeli. Pořádali jsme tam spoustu grilování se spoluhráči, rodinami a kamarády. Vždycky tam bylo jídlo, kouř, hluk, fotbalové historky, různé jazyky a takový ten uvolněný pocit, který člověk někdy zažije v zahraničí, když jsou všichni daleko od domova a přátelství vznikají rychleji než normálně.

Vedle nás bydlel Luigi Riccio se svou rodinou. Luigi byl Gattusův asistent v OFI Kréta, našem městském rivalovi z Heraklionu. Ty dvě vily sdílely společný pozemek, takže jsme se s Luigiho rodinou poznali úplně přirozeně. Ze začátku to nebylo ani tak fotbalové, spíš sousedské. Rodiny se bavily, děti běhaly kolem, normální život.

Jednoho dne Luigi zmínil, že za ním přijede Gattuso.

Zeptal se, jestli bychom nemohli udělat společné grilování u nás.

A tak se stalo, že Gennaro Gattuso dorazil k nám domů do Pentamodi.

Už předtím tam existovalo skotské spojení. Gattuso hrával za Rangers a svou ženu Monicu Romano potkal během svého působení v Glasgow. Pokud si to pamatuji správně, pocházela ze skotsko-italské rodiny spojené s restauracemi v Glasgow. I Luigi měl na Glasgow krásné vzpomínky. Já už jsem měl v té době za sebou několik let ve skotském fotbale, takže byli jsme na Krétě, ale najednou se tam potkalo několik světů — Itálie, Řecko, Glasgow a moje vlastní cesta skotským fotbalem.

Když Gattuso dorazil s rodinou, přivezl spoustu jídla a vína. Pořádně po italsku. Nepřišel s prázdnou. A už vůbec nepřišel jen sedět a čekat, až ho někdo obslouží. Trval na tom, že jídlo připraví sám.

Ale ze začátku byl přesně takový, jakého jsem si ho pamatoval z televize.

Naštvaný.

Napjatý.

Plný energie.

Bylo okamžitě cítit, že si s sebou nesl stres ze situace ve svém klubu. Nebyl spokojený s tím, co se v OFI dělo. Hráči nedostávali zaplaceno, věci kolem klubu byly složité a on byl frustrovaný z toho, že hráči nedělali to, co po nich chtěl. Připomínalo mi to Gattusa, kterého jsem znal jako hráče — toho tvrdého, vášnivého, který vypadal, že na každém souboji, každé hádce a každé minutě zápasu opravdu záleží.

Přesně takhle jsem si ho pamatoval jako hráče. Nebyl to typ záložníka, který si jen přihrál a v klidu odběhl dál. Hrál s ohněm. Byl agresivní, emotivní, náročný, naprosto oddaný hře. Člověk chápal, proč ho spoluhráči milovali a proč proti němu soupeři nesnášeli hrát. Působil jako někdo, kdo nedokáže přijmout poloviční úsilí od nikoho — ani od sebe.

A ten večer, asi první hodinu, tam ta intenzita pořád byla.

Potom se ale atmosféra pomalu začala měnit.

Pár skleniček červeného vína pomohlo. Jídlo se začalo připravovat na grilu. Všechno se uvolnilo. A najednou se z toho divokého Gattusa z televize stal Rino jako host — uvolněný, vtipný a plný historek.

Na grilu připravil výborné steaky. Ukázal nám také, jak udělat rajčatový salát s chlebem, pravděpodobně něco jako panzanellu — dobrá rajčata, chléb, olivový olej a jednoduché suroviny. Bylo to přesně takové jídlo, které funguje jen tehdy, když jsou ingredience výborné a člověk, který ho připravuje, přesně ví, co dělá.

Víno bylo kvalitní. Jídlo bylo výborné. Ale nejvíc si pamatuji společnost.

Gattuso i Luigi mluvili o Glasgow s velkou vřelostí. Na Skotsko měli opravdu hezké vzpomínky a pro mě to ten večer dělalo ještě výjimečnější. Já už jsem měl ve Skotsku svůj vlastní fotbalový příběh, takže mezi námi vzniklo spojení, které šlo trochu hlouběji než běžná fotbalová konverzace.

Zatímco dospělí mluvili, vařili a jedli, děti Gattusa a Luigiho běhaly kolem a skákaly do našeho bazénu. Byla tam i Laura. Čekala naše první dítě, takže nemohla pít, ale myslím, že si společnost i atmosféru večera užila.

V té době nás také navštívila Lauřina rodina, což ten večer udělalo ještě výjimečnějším. Byl tam i náš synovec Nathan. Dnes hraje za Ayr United, ale tehdy byl ještě kluk, který si prostě hrál s ostatními dětmi. Potkal Gattusa a hrál si s ostatními dětmi.

Přes všechna ta slavná fotbalová jména a historky kolem stolu to zároveň působilo jako normální rodinný večer — děti si hrály, jídlo se připravovalo, lidé se smáli a všechno bylo uvolněné.

V jednu chvíli jsem zmínil Andyho Gorama.

Andy byl mým trenérem brankářů v Hamiltonu a samozřejmě také Gattusovým bývalým spoluhráčem z Rangers. Gattuso k němu měl obrovský respekt. Když zjistil, že mám na Andyho telefonní číslo, okamžitě trval na tom, že mu musíme zavolat.

To byl další neskutečný moment.

Stál jsem v grilovacím domku ve vesnici na Krétě a Gennaro Gattuso mi říkal, že musíme zavolat Andymu Goramovi.

Fotbal je někdy opravdu zvláštní život.

Ještě jedna věc mi jasně utkvěla v paměti — Odie. Gattuso si ho úplně zamiloval. Tenhle tvrdý, intenzivní záložník, mistr světa, člověk, kterého si fanoušci pamatovali kvůli soubojům, hádkám a bojovnosti, pořád držel našeho malého jezevčíka. Ten kontrast byl krásný. Ukázal jeho jinou stránku. Tu, kterou člověk nevidí, když někdo hraje semifinále Ligy mistrů nebo bojuje o každý míč ve středu hřiště.

Pamatuji si také, že jsem se s ním chtěl vyfotit. Část mě se opravdu chtěla zeptat. Jak často máte Gennara Gattusa ve vlastním grilovacím domku, jak připravuje steaky a drží vašeho psa? Ale bylo mi trapné se zeptat. Taky jsem si nebyl jistý, jestli je to vhodné. On byl trenérem OFI, našeho městského rivala, a já hrál za Ergotelis. Byla to přesně jedna z těch zvláštních fotbalových situací. V reálném životě úplně normální večer. Ale člověk stejně přemýšlí, jak by to mohlo vypadat zvenku.

Takže jsem se nikdy pořádně nezeptal.

Našel jsem pár rozmazaných fotek z toho večera, a svým způsobem se k té vzpomínce možná hodí víc než dokonale zapózovaná fotografie. Přesto si zpětně říkám, že jsem se měl zeptat alespoň na jednu pořádnou fotku. Ne kvůli sociálním sítím, ne proto, abych se chlubil, ale jednoduše proto, že to byl jeden z těch neskutečných momentů z fotbalového života, který by bylo hezké mít zachycený.

Potkal jsem ho potom ještě několikrát, než jsme oba z ostrova nakonec odešli z důvodů spojených se stejnou tvrdou realitou fotbalu na Krétě. Finanční problémy v OFI byly vážné a situace se pro něj stala neudržitelnou. I můj čas na Krétě skončil dříve, než jsem čekal.

To je něco, čemu jsem během kariéry rozuměl čím dál víc.

Zvenku lidé často vidí jen jména klubů, slunce, vily a stadiony. Ale pod tím vším bývá hodně nejistoty. Nevidí hráče čekající na výplaty, trenéry bojující se situacemi, které nemohou ovlivnit, rodiny snažící se usadit v nových zemích, ani tu zvláštní směs privilegia a tlaku, která k fotbalu v zahraničí patří.

Když si ale vzpomenu na ten večer, první, co se mi vybaví, nejsou problémy.

Myslím na vilu v Pentamodi. Na olivovníky. Na granátová jablka. Na Lauru vedle mě. Na její rodinu na návštěvě. Na Nathana, jak si hraje s ostatními dětmi. Na vůni grilu. Na smích lidí kolem. Na Gattusa, jak připravuje steaky. Na děti skákající do bazénu. Na Odieho v náručí jednoho z nejtvrdších záložníků všech dob. Na historky z Glasgow. Na telefonát Andymu Goramovi.

A pořád tomu úplně nemůžu uvěřit.

Pro kluka z Králík, malého města v České republice, který si sotva dokázal představit, že se jednou stane profesionálním fotbalistou, působí takové chvíle i dnes neskutečně. Fotbal mě zavedl na místa, která bych nikdy nečekal, a do situací, které bych si nikdy neuměl představit.

Vesnice na Krétě. Grilovací domek nad Heraklionem. Gennaro Gattuso připravující steaky a vyprávějící historky z Glasgow.

Když to píšu, zní to skoro neuvěřitelně.

Ale stalo se to.

Co mi zůstalo

Někdy ty nejlepší fotbalové vzpomínky nejsou ze zápasů.

Často jsou z věcí kolem fotbalu. Z večeří, rodin, lidí, které potkáte, míst, kde žijete, a přátelství, která vzniknou jen proto, že vás fotbal zavede na místa, kam byste se jinak nikdy nedostali.

Ten večer na Krétě mi připomněl, že za každým slavným jménem je pořád člověk. Gattuso jako hráč byl oheň, intenzita a agresivita. Ale mimo hřiště, když se uvolnil, byl vtipný, vřelý a skvělá společnost.

Fotbal mi přinesl tlak, nejistotu a spoustu těžkých chvil.

Ale dal mi i takové večery.

A za to budu vždycky vděčný