Tomas Cerny – Behind the Gloves

Nezaplacené výplaty, zvláštní bonus a jeden z nejnepříjemnějších zápasů mé fotbalové kariéry.

V Řecku, stejně jako předtím v Bulharsku, bylo celkem běžné, že tým noc před zápasem trávil v hotelu.

Nezáleželo na tom, jestli jsme hráli doma nebo venku. Smysl byl vždy stejný. Klub chtěl mít přípravu pod kontrolou. V kolik hodin bude večeře. Co budeme jíst. V kolik půjdeme spát. Kdy bude porada. Kdy budeme odpočívat. Kdy odjedeme na stadion.

Na papíře to působilo profesionálně.

A někdy to profesionální opravdu bylo.

Ale když se dnes ohlédnu za svým působením v Řecku, vybaví se mi i momenty, kdy ta profesionální rutina navenek vůbec neodpovídala tomu, co se dělo uvnitř klubu.

V Ergotelisu jsme nedostávali pravidelně zaplaceno. Něco podobného jsem už zažil v Bulharsku, takže to pro mě nebylo úplně nové. Ale to neznamená, že to bylo normální. Když hráči nedostávají výplaty, ovlivní to úplně všechno. Kabinu. Tréninky. Důvěru. To, jak spolu lidé mluví. A nakonec i výkony na hřišti, i když si to nikdo nechce moc připouštět.

Pořád se snažíte dělat svou práci. Pořád trénujete. Pořád se připravujete. Pořád jdete na hřiště a hrajete.

Ale je to tam.

Pořád to někde cítíte.

Večer před zápasem s PAOKem jsme byli v hotelu. PAOK měl tehdy velmi silný tým. Kvalitní hráče, reprezentanty a pohyboval se nahoře v tabulce řecké ligy. Už jen samotný zápas měl být hodně těžký.

Po večeři za námi přišel jeden muž.

V té době jsem ho vnímal jako důležitou osobu kolem klubu. Ne oficiálně tak, jak jsou lidé uvedení na webových stránkách nebo v programech k zápasu, ale jako někoho, kdo měl vliv. Někoho, kdo měl kontakty. Někoho, koho lidé poslouchali. Zároveň jsem chápal, že má vazby na Olympiakos.

PAOK a Olympiakos tehdy bojovaly nahoře v tabulce, takže náš zápas byl důležitý nejen pro nás. Pokud by PAOK v Heraklionu ztratil body, pomohlo by to i jiným lidem.

Ten muž k nám promluvil o zápase. Řekl, že je to velké utkání. Že musíme bojovat. Že musíme PAOKu vzít body.

A potom řekl, že za to bude velký bonus.

Pokud z toho zápasu něco získáme, každý hráč dostane 5 000 eur.

Pamatuji si, jak zvláštní pocit to ve mně vyvolalo.

Nedostávali jsme normálně zaplaceno, ale najednou se našly peníze na speciální bonus.

Jako hráč samozřejmě slyšíte takovou částku a říkáte si: dobře, je to další motivace. Byli jsme profesionálové. Chtěli jsme vyhrát i tak. Chtěli jsme bojovat. Chtěli jsme ukázat, že se dokážeme postavit silnému týmu.

Ale zároveň se ve vás ozve jiná otázka.

Odkud ty peníze najednou jsou?

To je věc, kterou lidé mimo fotbal možná ne vždy úplně chápou. Když věci v klubu nefungují, vaše hlava začne klást otázky. Slyšíte sliby. Vidíte lidi přicházet a odcházet. Někdo vám říká, že peníze budou. Pak nejsou. A najednou, kvůli jednomu konkrétnímu zápasu, se slibuje obrovský bonus.

Nevíte, co si o tom máte myslet.

Druhý den jsme hráli proti PAOKu na stadionu Pankritio v Heraklionu.

Nebyl to zápas, ve kterém byste od první minuty cítili, že vás soupeř úplně přehrává. PAOK měl kvalitu, samozřejmě, ale byli jsme ve hře. I statistiky ukazují, že to nebylo úplně jednostranné utkání. PAOK měl o něco víc držení míče, ale nešlo o zápas, ve kterém bychom jen stáli pod tlakem a čekali, co se stane.

Jenže od začátku jsem měl zvláštní pocit.

Jako brankář vnímáte rytmus zápasu. Cítíte, kdy soupeř začíná stupňovat tlak. Cítíte, kdy se dostává blíž k vaší brance. Cítíte, kdy zápas přirozeně plyne, a taky cítíte, když se pořád něčím přerušuje.

Ten den jsem měl pocit, že hodně rozhodnutí jde v náš prospěch.

Malé kontakty se pískaly pro nás. Situace, ve kterých PAOK mohl rozjet útok, se najednou zastavily. Moment, který vypadal nebezpečně, skončil hvizdem nebo praporkem. Pamatuji si, že jsem měl pocit, že PAOKu není dovoleno dostat se k naší brance příliš jednoduše.

V tu chvíli to samozřejmě nemůžete dokázat.

A když jste na hřišti, nemůžete nad tím ani moc přemýšlet.

Musíte dělat svou práci.

Chytit míč. Organizovat obranu. Být připravený. Soustředit se na další situaci.

Ale nepříjemný pocit jsem měl.

PAOK si i tak vytvářel šance. Měli příliš kvalitní tým na to, aby žádné neměli.

V prvním poločase tam byla jedna situace, kdy se Robert Mak dostal do šance a já jsem musel zasahovat. A to je na takových zápasech zvláštní. I když cítíte, že kolem utkání něco není úplně v pořádku, samotný fotbal je pořád skutečný. Útočník pořád běží. Míč pořád letí. Vy pořád musíte reagovat. Pořád musíte udělat zákrok.

Těsně před poločasem PAOK skóroval.

Stelios Kitsiou prostrčil míč na Stefanose Athanasiadise a ten zakončil. Ve 42. minutě to bylo 0:1.

O poločase jsme prohrávali, ale zápas nebyl rozhodnutý.

A to je důležité.

Ten bonus nebyl jen za vítězství. Tak, jak si to pamatuji, šlo hlavně o to, vzít PAOKu body. Za stavu 0:1 pořád stačila jedna šance. Jeden gól. Jedno vyrovnání. A PAOK by ztratil dva body. Pro nás by to byl velký výsledek. Pro jiné lidi by to znamenalo ještě víc.

Ve druhém poločase jsme se snažili tlačit.

Nebyli jsme brilantní, ale pořád jsme byli ve hře. Pořád byla šance něco ze zápasu získat. Pamatuji si pocit, že dostáváme příležitosti dostávat míč do jejich šestnáctky. Lehké fauly. Malá rozhodnutí. Možnosti vytvořit tlak.

A čím déle to bylo 0:1, tím nepříjemnější ten zápas byl.

Protože jedna část mě se pořád jen snažila hrát fotbal.

Ale druhá část cítila, že něco není správně.

Ke konci zápasu jsme pořád šli za vyrovnáním. Měli jsme momenty. V jednom z nich Youssouf vytvořil nebezpečnou situaci a Chalkiadakis zakončoval z dobré pozice nad branku. Přesně takový moment mohl změnit celý příběh zápasu.

Jeden dobrý dotek.

Jedno klidné zakončení.

1:1.

PAOK ztratí body.

Všichni dostanou zaplaceno.

Ale fotbal se neřídí scénářem, který se mu někdo snaží napsat.

Hluboko v nastaveném čase PAOK přidal druhý gól. Athanasiadis dal svůj druhý gól v zápase a utkání skončilo 0:2.

Bylo po všem.

Žádný bod.

Žádný bonus.

Žádný šťastný konec.

Vrátili jsme se do kabiny zklamaní. Myslím, že jsme byli i zmatení. Možná to každý necítil stejně, ale já jsem tam seděl s tím zvláštním pocitem ze zápasu pořád v hlavě.

A pak do kabiny přišel ten stejný muž, který s námi mluvil večer předtím v hotelu.

Tentokrát už nebyl přátelský.

Byl vzteklý.

Kopal do věcí. Házel věcmi. Křičel na hráče.

Dodnes si pamatuji atmosféru v té místnosti. Nebyl to normální vztek po porážce. Ve fotbale se lidé zlobí. Majitelé se zlobí. Trenéři se zlobí. Hráči se zlobí. To k fotbalu patří.

Ale tohle bylo jiné.

Křičel něco v tom smyslu:

„Udělal jsem všechno co jsem mohl . Nabídl jsem vám bonus. Zaplatil jsem rozhodčího. A vy nedokážete nic.“

Byl jsem v šoku.

A zároveň se mi najednou v hlavě vrátilo všechno, co jsem během zápasu cítil.

Ty lehké fauly. Ten zvláštní rytmus utkání. Pocit, že kdykoliv se PAOK začal dostávat příliš blízko, hra se nějak zastavila.

Pamatuji si, že jsem si říkal:

Tak o tomhle to bylo.

Není to příjemný pocit.

A není mi úplně příjemné o tom psát ani teď.

Ne proto, že bych udělal něco špatně. Neudělal. O tu situaci jsem si neřekl. Před zápasem jsem nevěděl nic kromě toho, že byl slíbený bonus. Šel jsem na hřiště, chytal v brance, snažil se podat výkon a pomoct týmu.

Ale když si uvědomíte, že zápas, ve kterém jste hráli, možná nebyl úplně čistý, něco to ve vás zanechá.

Cítíte se využitý.

Cítíte se trapně, i když to nebyla vaše vina.

Máte pocit, že hra, kterou jste jako kluk milovali, vám byla na chvíli vzata a proměněna v něco jiného.

A to se těžko vysvětluje.

Jako hráči jsme byli v těžké situaci. Nedostávali jsme zaplaceno. Snažili jsme se zůstat profesionální v prostředí, které vždy profesionálně nepůsobilo. Očekávalo se od nás, že budeme trénovat, cestovat, připravovat se a hrát, zatímco věci v zákulisí se rozpadaly.

A pak přijde někdo a nabídne obrovský bonus za jeden konkrétní výsledek.

Vy chcete vyhrát. Samozřejmě, že chcete vyhrát.

Ale později si uvědomíte, že ten zápas nebyl jen o tom, co se dělo na hřišti.

Kolem něj se odehrávalo ještě něco dalšího — něco, co jste jako hráč nemohl ovlivnit.

A to je hrozný pocit.

Když jsem byl malý, snil jsem o fotbale úplně jednoduše. O zákrocích. O stadionech. O rukavicích. O tom být součástí týmu. Vyhrávat zápasy. Možná si jednou zahrát v zahraničí.

Nesnil jsem o nezaplacených výplatách.

Nesnil jsem o schůzkách v hotelu s neoficiálními lidmi kolem klubu.

Nesnil jsem o tom, že se v kabině po zápase bude mluvit o zaplaceném rozhodčím.

Nesnil jsem o tom, že budu přemýšlet, jestli zápas, který jsem právě odchytal, byl opravdu poctivý.

Ale profesionální fotbal vám ukáže všechno.

Ukáže vám krásné věci. Kabiny plné přátelství. Velké stadiony. Tlak. Radost. Fanoušky. Momenty, na které nikdy nezapomenete.

A ukáže vám i věci, které byste radši nikdy neviděli.

Pro mě byl zápas proti PAOKu na stadionu Pankritio jedním z těch momentů.

Ne proto, že by to byl největší zápas mé kariéry. Nebyl.

Ne proto, že bych udělal nějaký úžasný zákrok nebo obrovskou chybu.

Ale proto, že to byl jeden z těch zápasů, po kterých jsem odcházel s pocitem, že něco kolem fotbalu bylo větší než samotný fotbal.

A ten pocit se mi nelíbil.

Co jsem si z toho odnesl

Zůstal mi pocit, že jsem byl součástí něčeho, co jsem nemohl ovlivnit.

Jako brankář žijete pod tlakem pořád. Vaše chyby jsou vidět. Vaše rozhodnutí jsou důležitá. Stojíte trochu odděleně od ostatních a během zápasu máte čas přemýšlet.

Ale tohle bylo jiné.

To nebyl tlak od fanoušků. Nebyl to tlak soupeře. Nebyl to tlak výsledku.

Byl to nepříjemný pocit, že samotný zápas možná nebyl čistý.

Pořád věřím, že většina fotbalistů chce prostě hrát. Chtějí soutěžit poctivě. Chtějí vyhrát proto, že byli ten den lepší, odvážnější, silnější nebo disciplinovanější.

Ale kolem fotbalu se občas pohybují lidé, kteří hru vidí jinak.

Pro ně fotbal není hra.

Je to vliv. Peníze. Moc. Kontrola.

A když jste hráč, zvlášť v cizí zemi, zvlášť když vám nechodí výplata, můžete se v takovém světě cítit hodně malý.

Lekce pro brankáře

Jako brankář nemůžeš ovlivnit všechno kolem sebe.

Nemůžeš ovlivnit majitele. Nemůžeš ovlivnit bonusy. Nemůžeš ovlivnit rozhodčí. Nemůžeš ovlivnit politiku uvnitř klubů. Nemůžeš ovlivnit, jestli se lidé nad tebou chovají správně.

Ale můžeš ovlivnit svoje vlastní standardy.

Můžeš se poctivě připravit.

Můžeš soutěžit férově.

Můžeš se podívat spoluhráčům do očí.

Můžeš odejít ze hřiště s vědomím, že ať se kolem zápasu dělo cokoliv, ty ses neprodal.

Na tom záleží.

Protože fotbal tě může dostat do zvláštních situací. Někdy nespravedlivých. Někdy nepříjemných. A v takových chvílích není tvým úkolem jen být dobrým brankářem.

Tvým úkolem je zůstat sám sebou.

Lekce pro Luku

Luko, v životě můžeš zažít chvíle, kdy něco kolem tebe nebude působit správně.

Možná ti ostatní budou říkat, že je to normální. Možná řeknou, že to dělají všichni. Možná ti řeknou, ať to neřešíš. Možná se budou snažit, aby něco špatného vypadalo chytře, silně nebo prostě jako součást světa.

Ale poslouchej ten malý pocit uvnitř.

Ten pocit, který říká: tohle není správně.

Ne vždy dokážeš situaci změnit. Ne vždy dokážeš všechno napravit. Někdy možná můžeš jen odejít, zůstat poctivý a dát si pozor, aby ses nestal součástí něčeho, co jde proti tomu, kým jsi.

Na tvém jménu záleží.

Na tvém charakteru záleží.

Fotbal přijde a odejde. Peníze přijdou a odejdou. Chvála přijde a odejde.

Ale sám se sebou musíš žít celý život.