Tomas Cerny – Behind the Gloves

Po více než deseti letech od doby, kdy jsme tu s Laurou žili, jsme se znovu vrátili do Bulharska.

Tentokrát už i s našimi dětmi. Nejprve jsme strávili nějaký čas v Sofii, procházeli se čtvrtěmi, které kdysi tvořily součást našeho každodenního života, a potom jsme se vydali na jih do Sozopolu k Černému moři. Některá místa působila téměř beze změny. Jiná proměnily nové budovy, drahé restaurace a rychlost rozvoje, kterou bychom si v době, kdy jsme tu žili, jen těžko dokázali představit.

Když jsem sledoval Luku, jak chytá ryby ze břehu, Elli, jak plave v Černém moři, a když jsme spolu seděli u šopského salátu a čerstvého chleba, začal jsem přemýšlet nad tím, co pro nás Bulharsko vlastně znamená. Pro děti je to nová země, kterou objevily během rodinné dovolené. Pro mě a Lauru je to návrat na místo spojené s úplně jiným obdobím našeho života.

Návrat mi připomněl věci, na které jsem celé roky nemyslel. Nejen fotbal, ale také krajinu, města, jídlo a lidi, které jsme během života v Bulharsku poznali. Zároveň jsem si znovu uvědomil, jak těžké je popsat Bulharsko někomu, kdo ho nikdy nezažil.

A potom tu byli naši staří přátelé Ani a Biser. Uplynulo více než deset let, ale jejich srdečnost, štědrost a laskavost zůstaly úplně stejné. Když jsme je znovu viděli, vybavilo se mi, jak se o nás vždycky starali. Zvali nás k sobě domů a stoly zaplňovali skvělým jídlem a pitím, často domácím, čerstvým a připraveným s opravdovou péčí.

Udělali by pro nás cokoli. Často nám ani nedovolili ničím přispět a nikdy se k nám nechovali jen jako k hostům, ale jako k rodině. Setkání s nimi mi připomnělo, že některé z mých nejsilnějších vzpomínek na Bulharsko vlastně nikdy nebyly spojené jen s místy. Byly spojené především s lidmi, díky kterým jsme měli pocit, že sem patříme.

Jaký je to pocit přijet někam, kde vám všechno připadá zároveň důvěrně známé a úplně cizí?

Přesně tak na mě Bulharsko působilo téměř od první chvíle.

Pocit blízkosti pramenil částečně z naší společné historie. Bulharsko i Česká republika strávily desítky let pod komunistickým režimem a jeho přítomnost tu byla stále cítit téměř všude. Zůstávala v obrovských monumentech, betonových panelácích, zanedbaných veřejných prostorech a někdy také v přístupu lidí. Některé věci mi byly povědomé, aniž by mi je někdo musel vysvětlovat.

Bulharsko mi ale zároveň připadalo úplně jiné než kterékoli místo, kde jsem předtím žil. Jeho historie sahala mnohem dál než jen ke komunismu – k Thrákům, středověkým bulharským říším a k téměř pěti stoletím pod nadvládou Osmanské říše.

Pravoslavné kostely stály vedle osmanských staveb. Pod moderními městy se objevovaly pozůstatky starověkých civilizací. Azbuka, hudba, jídlo a tradice dávaly zemi její vlastní, nezaměnitelný charakter.

A potom tu byla příroda.

Sofie ležela přímo pod Vitošou, horou, kterou bylo možné spatřit téměř odkudkoli ve městě. Za ní se rozkládala pohoří Rila, Rodopy, Pirin a Stará planina, táhnoucí se napříč celou zemí. Na východě leželo Černé moře a místa jako Sozopol, kde staré dřevěné domy a úzké kamenné uličky shlížely na hladinu moře.

Je trochu ironické, že jsem velkou část Bulharska poznal během jednoho z nejtěžších období své fotbalové kariéry.

V posledních šesti měsících mé smlouvy mi CSKA dlužilo přibližně osm měsíčních výplat. Klub po mně chtěl, abych se vzdal poloviny dlužné částky a potom podepsal novou dvouletou smlouvu přibližně za polovinu svého tehdejšího platu.

Když jsem to odmítl, o mém osudu bylo prakticky rozhodnuto. Musel jsem dál chodit na tréninky, ale už mi nebylo dovoleno hrát.

V té době jsem to vnímal jako trest. Z fotbalového hlediska to trest opravdu byl. Zároveň to ale znamenalo, že jsem měl možná poprvé ve své profesionální kariéře volné víkendy.

A tak jsem začal cestovat.

Najal jsem si horského průvodce a v zimě jsme vystoupali na Musalu. Se svými 2 925 metry je to nejvyšší hora Bulharska i celého Balkánského poloostrova. Stoupali jsme hlubokým sněhem, obklopeni bílými svahy a zamrzlými horskými jezery. Fyzicky to bylo náročné, ale krajina byla nádherná.

Na vrcholu, uprostřed bulharských hor, jsem si všiml něčeho naprosto nečekaného – obalu od oplatky Tunnock’s Wafer.

Firma Tunnock’s sídlí v Uddingstonu, malém skotském městě, kde jsem po příchodu do Skotska bydlel ve svém prvním bytě. Tisíce kilometrů odtud, na nejvyšší hoře Balkánu, jsem tak nečekaně našel drobnou připomínku svého dalšího života.

Cestoval jsem po Bulharsku a navštěvoval menší města a vesnice, kde jako by život plynul úplně jiným tempem. Silnice se vinuly lesy, údolími a odlehlými oblastmi. Stály tam kamenné domy, tradiční hospody a vesnice, kterých se moderní rozvoj proměňující Sofii téměř nedotkl.

Ve stejném období jsem se vydal i hluboko do Rodop, do některých z nejodlehlejších míst, která jsem kdy navštívil. Krajina byla nádherná – husté lesy, klikaté horské silnice, široká údolí a vesnice ukryté daleko od větších měst.

Na některých místech jako by se zastavil čas. Kamenné domy stály na prudkých svazích, z komínů stoupal kouř a ticho tam působilo úplně jinak než v Sofii. Tyto cesty mi ukázaly další tvář Bulharska – klidnější, starší a izolovanější, ale zároveň hluboce spojenou s krajinou a místními tradicemi.

S Laurou jsme ale Bulharsko objevovali také společně.

Navštívili jsme Melnik, nejmenší město v Bulharsku, obklopené pískovcovými útvary a vinicemi. Oblast je známá výrazným červeným vínem vyráběným z místních odrůd vinné révy.

Lidé nám tam s hrdostí vyprávěli příběh o tom, že Winston Churchill měl melnické víno tak rád, že si ho každý rok objednával stovky litrů. Jestli byl každý detail tohoto příběhu pravdivý, nebylo vlastně až tak důležité. V Melniku se stal součástí místní vinařské legendy.

Bydleli jsme ve starém tradičním domě s vlastním vinným sklepem. Paní, která se o ubytování starala, se nás každý večer ptala, v kolik hodin plánujeme vstávat. Chtěla totiž vstát o dvě hodiny dříve, aby nám mohla k snídani upéct čerstvou banicu.

Ráno byl stůl plný teplé banici, domácí marmelády, medu, hustého bulharského jogurtu a čerstvého chleba. Později jsme si sedli do sklepa a vychutnali si sklenku – nebo někdy dvě – jejich domácího vína.

Nebyl to luxus v běžném slova smyslu. Nebyla tam naleštěná recepce, snídaňový bufet ani dokonale vyškolený hotelový personál. Bylo to něco mnohem osobnějšího.

Někdo vstal brzy ráno jen proto, abychom mohli ochutnat banicu ještě teplou.

Navštívili jsme Koprivštici s barevnými domy z období bulharského národního obrození a dlážděnými uličkami. Viděli jsme Veliko Tarnovo, bývalé středověké hlavní město, dramaticky vystavěné nad řekou Jantrou.

Prošli jsme se kolem Sedmi rilských jezer, soustavy ledovcových jezer vysoko v pohoří Rila. Zimní dny jsme trávili v Borovci a ty letní zase u Černého moře v Sozopolu.

Každé z těchto míst nám ukázalo jiné Bulharsko.

Bylo tu Bulharsko horských vesnic a kamen vytápěných dřevem. Bulharsko klášterů, kostelů a středověkých pevností. Bulharsko lyžařských středisek a přímořských měst.

A potom také Bulharsko Sofie, kde drahá auta jezdila po rozbitých silnicích pod monumenty zděděnými z úplně jiné politické éry.

Další cestou, jak jsme Bulharsko poznávali, bylo jídlo.

Milovali jsme šopský salát bohatě zasypaný nastrouhaným sýrem sirene, teplý chléb, který jsme trhali rukama, kebapče a kjufte přímo z grilu, banicu plněnou sýrem, kavarmu pomalu připravovanou v hliněné nádobě, studený tarator během horkého letního dne, plněné papriky, grilovanou zeleninu a misky hustého jogurtu.

Stejně výrazně na nás ale zapůsobila i kvalita samotných surovin. Zastavovali jsme u malých stánků podél silnic nebo na místních trzích a kupovali rajčata, která opravdu chutnala jako rajčata – sladká, plná chuti a vůně, na kterou jsem už téměř zapomněl.

Vedle nich byly okurky, papriky, broskve a melouny, všechno čerstvé, sezónní a vypěstované místními lidmi. Ceny byly jen zlomkem toho, co bychom zaplatili ve Velké Británii, přesto byla kvalita nesrovnatelně vyšší. Znělo to jako jednoduchá věc, ale změnilo to náš pohled na jídlo.

Nechyběla baklava, silná káva a stoly, na kterých jako by jídlo nikdy nebylo kompletní bez chleba. Byla tu rakije, kterou Bulhaři pomalu popíjeli k salátu a dlouhým rozhovorům, místní vína a také několik překvapivě dobrých bulharských piv.

Jídlo bývalo málokdy složité. Důležitá byla kvalita surovin, štědrost porcí a skutečnost, že společné stolování bylo něčím, co se mělo sdílet.

Když se za těmi měsíci ohlížím, stále patří k nejpodivnějším obdobím mé kariéry.

Z profesionálního hlediska jsem byl frustrovaný, naštvaný a nejistý ohledně své budoucnosti. Každý den jsem trénoval, ale nedostával jsem možnost hrát. Klub mi dlužil peníze a kariéra, která závisela na zápasech, výkonech a tom, zda vás lidé vidí, se najednou zastavila.

Mimo fotbal se mi ale Bulharsko začínalo otevírat.

Situace, která mi na čas vzala fotbal, mi zároveň dala možnost vystoupat na horské vrcholy, vstoupit do starých vinných sklepů, procházet historickými městy a pochopit tuto zemi způsobem, jakým bych ji z tréninkového hřiště nebo týmového hotelu nikdy poznat nemohl.

Původně jsem do Bulharska přijel hrát fotbal.

Někde během té cesty se ale Bulharsko stalo mnohem víc než jen místem, kde jsem hrál.