Tomas Cerny – Behind the Gloves

Co jsem viděl, co jsem slyšel, a proč pro mě fotbal ve Skotsku vždycky působil jinak.

Po zápase s PAOKem v Heraklionu jsem hodně přemýšlel o zvláštních věcech, které se někdy kolem fotbalu dějí.

Ne přímo o fotbale samotném.

Fotbal je v jádru jednoduchý.

Trénujete. Připravujete se. Jdete na hřiště. Soutěžíte. Vyhrajete, prohrajete nebo remizujete.

To byla ta část, kterou jsem vždycky miloval.

Ale kolem fotbalu existuje ještě něco dalšího. Majitelé, agenti, sliby, obálky, nezaplacené výplaty, bonusy, tlak, vliv a lidé, kteří nejsou vždycky vidět z tribuny.

V každé zemi mělo tohle zákulisí trochu jinou podobu.

Některé věci jsem zažil přímo. O některých jsem jen slyšel. Některé nebyly nikdy úplně jasné. Proto jim říkám šedé zóny.

Protože fotbal není vždycky černobílý.

Někdy víte, že něco není v pořádku.

Někdy to jen cítíte.

Někdy se něco dozvíte až později a najednou vám některé věci začnou dávat smysl.

A někdy jste prostě mladý hráč, který se snaží vybudovat kariéru, a nevíte, co si s takovou zkušeností počít.

Když se o tom mluvilo kolem hřiště

O korupci ve fotbale jsem věděl už odmala.

Ne proto, že bych s ní měl něco společného.

Ale protože se o tom mluvilo.

Člověk se šel podívat na okresní nebo krajský fotbal a kolem hřiště slyšel různé poznámky.

„Ti zaplatili rozhodčího.“

„Tam dali soupeři sud piva.“

„Potřebovali body, aby se zachránili.“

„Druhému týmu už o nic nešlo.“

Říkalo se to skoro tak nějak normálně. Jako by to k fotbalu patřilo.

Jako kluk jsem nad tím moc nepřemýšlel. Jako kluk jsem měl fotbal spojený hlavně s radostí ze hry. Chtěl jsem trénovat. Skákat v brance. Chytat střely. Být součástí týmu. Zlepšovat se. Zjistit, kam až se můžu dostat.

Tyhle řeči pro mě byly jen šum v pozadí.

Něco, o čem mluvili dospělí.

Něco, co se dělo někde jinde.

Dokud se to nedotklo přímo mě.

Kladno, sedmnáct let

Poprvé se mě to přímo dotklo, když mi bylo sedmnáct.

Hrál jsem za béčko Sigmy ve druhé lize. To už byla plně profesionální soutěž. Hráli jsme venku v Kladně.

Před rozcvičkou mě v tunelu na chvíli odchytil někdo z kladenského klubu.

Řekl mi, že mi dají 20 000 korun, když pustím gól.

Pamatuji si, že jsem byl úplně v šoku.

Myslím, že jsem ani nic neřekl. Prostě jsem odešel a šel se rozcvičit.

Rád bych řekl, že mě to nijak neovlivnilo.

Ale ovlivnilo.

Bylo mi sedmnáct. Byl jsem vlastně ještě kluk. Snažil jsem se vybudovat si kariéru ve fotbale. Snažil jsem se dělat věci správně. A najednou jsem místo rozcvičky, hřiště, soupeře, postavení, prvního doteku a prvních zákroků dostal do hlavy něco, co tam vůbec nemělo být.

Nikdy předtím jsem nic takového nezažil.

Prohráli jsme 0:1.

Měl jsem pocit, že jsem u gólu mohl udělat víc.

A nikdy jsem o tom nemluvil.

Možná jsem se styděl. Možná jsem nevěděl, komu to říct. Možná jsem to chtěl jen vytěsnit a jít dál.

Ale zůstalo to ve mně.

Ne proto, že bych něco přijal. Nepřijal.

Ale proto, že se mi někdo pokusil dát tu myšlenku do hlavy před profesionálním fotbalovým zápasem.

A to je hrozná věc udělat mladému hráči.

Bulharsko a „motivace“

O několik let později jsem v Bulharsku viděl jinou podobu těchto šedých zón.

Říkalo se tomu „motivace“.

To slovo se používalo často.

Ne vždycky to znamenalo korupci v tom nejviditelnějším smyslu. Nešlo vždy o to, že by někdo dostal zaplaceno, aby prohrál. Někdy šlo naopak o to, že tým mohl dostat peníze za to, že vyhraje nebo remizuje, protože tím pomůže někomu jinému.

V některých zemích se to bralo skoro jako součást fotbalu.

Ale mně to stejně přišlo zvláštní.

V CSKA Sofia jsme často čekali na peníze. Výplaty chodily pozdě. Bonusy chodily pozdě. Nikdy jste si nebyli úplně jistí, kdy opravdu dostanete zaplaceno.

Před mým prvním derby proti Levski za námi přišel majitel do hotelu a slíbil nám bonus, pokud vyhrajeme.

Vyhráli jsme 1:0.

Po domácích zápasech jsem normálně sedl do taxíku a jel domů. Tentokrát nám ale řekli, že musíme všichni nastoupit do týmového autobusu a jet zpátky do hotelu. Když jsme dorazili, volali si nás jednoho po druhém do jednoho z pokojů.

Uvnitř jsme dostali obálku.

V té mojí bylo 6 000 leva, zhruba 3 000 eur.

V tu chvíli jsem měl radost. Vyhráli jsme derby. Udržel jsem čisté konto. A poprvé v CSKA jsem opravdu dostal pořádný bonus.

Jenže o pár týdnů později mi někdo řekl, že ty peníze možná vůbec nepřišly od CSKA.

Bylo mi řečeno, že mohly přijít od Ludogorce Razgrad, protože Ludogorec byl nahoře v tabulce a ztráta Levski jim pomohla.

Nemůžu dokázat, odkud ty peníze přišly.

Můžu jen říct, co mi bylo řečeno později, a jaký pocit jsem z toho měl.

V tu chvíli jste hráč. Vyhrajete derby. Dostanete bonus. Neptáte se na všechno.

Ale později se ohlédnete a zase si uvědomíte, že někdy nehrajete jen svůj vlastní zápas.

Někdy se kolem fotbalu odehrávají věci, které jako hráč nemáte pod kontrolou.

A to není příjemný pocit.

Řecko

Pak přišlo Řecko.

Zápas s PAOKem na stadionu Pankritio byl pro mě asi nejjasnější příklad zápasu, který nepůsobil správně už ve chvíli, kdy jsem ho hrál.

Nedostávali jsme zaplaceno. A najednou, před jedním konkrétním zápasem, nám byl slíbený obrovský bonus, pokud PAOKu vezmeme body. Během zápasu jsem měl silný pocit, že hodně rozhodnutí jde v náš prospěch. Lehké fauly. Zvláštní přerušení. Situace, kdy PAOK začínal vytvářet tlak, a hra se najednou zastavila.

Během zápasu jsem nemohl nic dokázat.

Byl jsem v brance. Měl jsem svou práci.

Ale po zápase, když do kabiny přišel muž, který nám bonus slíbil, a v obrovském vzteku křičel, že udělal všechno, včetně toho, že zaplatil rozhodčího, celé to působilo špinavě.

Já jsem neudělal nic špatně.

Ale stejně jsem se cítil trapně.

Cítil jsem se využitý.

A myslím, že to je jeden z nejhorších pocitů ve fotbale.

Dáte zápasu svoje tělo, koncentraci, hrdost i jméno. A potom přemýšlíte, jestli byl ten zápas tak poctivý, jak jste se snažil být vy.

Skotsko působilo jinak

Proto chci zároveň říct jednu věc úplně jasně.

Ve Skotsku jsem se takhle nikdy necítil.

Odehrál jsem tam stovky zápasů za Hamilton, Partick Thistle, Hibernian a Aberdeen. Viděl jsem spoustu rozhodnutí, se kterými jsem nesouhlasil. Viděl jsem penalty, které mi přišly měkké. Viděl jsem zákroky, které podle mě měly být faul. Viděl jsem momenty, kdy jsem si říkal, že větší klub možná dostal rozhodnutí, které menší klub nedostal.

Ale nikdy jsem neměl pocit, že se za tím děje něco nečistého.

A to je důležitý rozdíl.

Neříkám, že rozhodčí ve Skotsku nedělali chyby. Dělali. Někdy velké. Někdy vás to stálo body. Někdy jste šli ze hřiště rozzlobení. Někdy jste se na záznam podívali znovu a pořád jste si mysleli, že rozhodnutí bylo špatné.

Ale to je fotbal.

To je lidská chyba.

To je tlak.

To je rychlost hry.

Možná někdy i tlak velkého stadionu, velkého klubu nebo velkého okamžiku. Rozhodčí je také jen člověk a může mít v hlavě následky rozhodnutí, které udělá proti jednomu z velkých týmů.

Ale ve Skotsku jsem měl vždycky pocit, že zápas rozhodují hráči na hřišti.

Jedenáct proti jedenácti na hřišti.

Můžete být na rozhodčího naštvaní. Můžete křičet. Můžete si myslet, že měl hrozný zápas. Ale já jsem nikdy neodcházel ze hřiště s pocitem, že za tím bylo něco víc.

A po některých zkušenostech z jiných zemí pro mě tohle mělo velkou hodnotu.

Zvláštní bonus proti Rangers

Za celou dobu ve Skotsku si vybavuji jen jeden příběh, který mi připadal trochu zvláštní.

Ale ani ten nebyl o korupci.

Spíš o fotbalovém byznysu.

Když jsem byl v Hamiltonu, hráli jsme doma proti Rangers ve Skotském poháru. Bylo to v lednu 2010.

Před zápasem nám řekli bonusový systém.

Za výhru nad Rangers jsme měli dostat 1 500 liber.

Za remízu 2 500 liber.

To mi nedávalo smysl.

Normálně je bonus za výhru vyšší než za remízu. Tak fotbal funguje. Vyhrajete, dostanete víc. Remizujete, dostanete méně. Prohrajete, nedostanete nic.

Tady to ale bylo obráceně.

Jediné vysvětlení, které mě napadalo, bylo, že remíza znamenala opakovaný zápas na Ibroxu. A opakovaný zápas na Ibroxu znamenal pro klub další peníze — možná televizní peníze, podíl ze vstupného, velký zápas na stadionu s obrovskou kapacitou.

Znovu říkám, že netvrdím, že na tom bylo něco špatného.

Bylo to jen zvláštní.

A osud to zařídil tak, že z toho byl jeden z nejbláznivějších zápasů, které jsem ve Skotsku hrál.

Rangers vedli 2:0. Vypadalo to jako normální scénář. Velký klub přijede ven, dá góly, kontroluje zápas a postoupí dál.

Ale my jsme se nevzdali.

Simon Mensing dal penaltu. Marco Paixao vyrovnal. A potom Mickaël Antoine-Curier ještě před poločasem skóroval na 3:2 pro nás.

Byli jsme na pokraji obrovského pohárového překvapení.

Pak ale Rangers ve druhém poločase dostali penaltu.

Kenny Miller ji proměnil.

3:3.

Bylo jasné, že se bude hrát odveta na Ibroxu.

Pamatuji si ten pocit po zápase. Část vás je zklamaná, protože jste byli tak blízko tomu vyřadit Rangers. Druhá část ví, že jste si vybojovali velký zápas na Ibroxu.

A paradoxně — za remízu jsme měli dostat větší bonus, než kdybychom ten první zápas vyhráli.

Fotbal má někdy zvláštní logiku.

Ibrox

Odveta na Ibroxu patří mezi moje nejlepší zápasy.

Rangers nás dostali pod obrovský tlak. Pamatuji si střelu za střelou, centr za centrem, a pocit, že jsem úplně ponořený do zápasu. Někdy se jako brankář dostanete do rytmu, kdy už moc nepřemýšlíte. Jen reagujete. Pohybujete se. Chytáte. Organizujete. Vstáváte a jdete znovu.

Po devadesáti minutách to bylo pořád 0:0.

Dotáhli jsme Rangers na Ibroxu do prodloužení.

Nakonec ale Steven Whittaker v prodloužení během pár minut dvakrát skóroval a prohráli jsme 0:2.

Byli jsme venku.

Rangers postoupili.

A my jsme přesto dostali větší bonus, než bychom dostali za výhru v prvním zápase.

To mě dodnes trochu pobaví.

Ne proto, že by na tom bylo něco špatného.

Spíš proto, že fotbal je někdy zvláštní.

V Řecku nebo Bulharsku mě podobné zvláštnosti často zneklidňovaly.

Ve Skotsku to většinou znamenalo jen to, že fotbal je prostě fotbal.

A v tom je velký rozdíl.

Co mi zůstalo

Zůstalo mi hlavně to, že ne každá šedá zóna je stejná.

Je rozdíl mezi špatným rozhodnutím rozhodčího a nepoctivým zápasem.

Je rozdíl mezi tlakem a korupcí.

Je rozdíl mezi zvláštním bonusovým systémem a tím, když se někdo snaží ovlivnit samotný zápas.

Jako hráč se tyhle rozdíly naučíte vnímat.

Možná je neumíte vždycky přesně vysvětlit, ale cítíte je.

Ve Skotsku jsem i po špatných rozhodnutích, i po zápasech, kdy jsem byl naštvaný, i po momentech, kdy jsem si myslel, že rozhodčí udělal velkou chybu, pořád věřil v samotný zápas.

A to je důležité.

Protože když jste hráli v prostředích, kde věci ne vždy působily čistě, začnete si toho vážit.

Vážíte si toho, že jdete na hřiště a věříte, že to, co se stane, rozhodnou hráči.

Chyby.

Kvalita.

Odvaha.

Štěstí.

Tlak.

Fotbal.

A ne něco jiného.

Lekce pro brankáře

Jako brankář si musíš chránit koncentraci.

Kolem fotbalu bude vždycky hluk.

Rozhodčí. Fanoušci. Majitelé. Agenti. Peníze. Bonusy. Tlak. Povídačky. Rozhodnutí, kterým nerozumíš.

Něco z toho k fotbalu patří.

Něco už ne.

Tvým úkolem je naučit se ten rozdíl vnímat, ale zároveň si držet vlastní standardy.

Nenech svět kolem fotbalu, aby ti vzal důvod, proč jsi začal hrát.

Začal jsi proto, že jsi miloval míč, zákroky, tým, výzvu a pocit poctivého soupeření.

Toho se drž.

Protože fotbal může být krásný.

Ale jen tehdy, když pořád zůstane hrou.

Lekce pro Luku

Luko, v životě se občas stane, že něco nebude působit správně.

Někdy to bude jen chyba. Někdo se splete. Rozhodčí udělá špatné rozhodnutí. Někdo něco špatně pochopí. To se stává.

Ale někdy budeš mít pocit, že je za tím něco víc. Že se děje něco, co není fér. Co není čisté. Co se ti nelíbí.

V takové chvíli nemusíš hned všechny obviňovat. Nemusíš křičet. Nemusíš dělat velká gesta.

Ale poslouchej ten pocit.

A hlavně si dej pozor, aby tě někdo nezatáhl do něčeho, co jde proti tomu, jaký jsi člověk.

Nemusíš být dokonalý. Nikdo není.

Ale snaž se být poctivý.

Protože na tvém jménu záleží.

A až se jednou ohlédneš zpátky, je důležité, abys věděl, že ses snažil dělat věci správně.