Tomas Cerny – Behind the Gloves

Část první: Odjezd do neznáma

Do Skotska jsem neodjížděl s vidinou, že mi to změní život.

V tu chvíli mi to nepřipadalo jako začátek nějakého velkého příběhu. Spíš jsem cítil, že stagnuju. Potřeboval jsem změnit prostředí a začít znovu.

Dlouho to přitom v Sigmě Olomouc vypadalo, že všechno jde správným směrem.

V áčku jsem byl už od sedmnácti let. Hrál jsem za české mládežnické reprezentace, nastupoval v dorostenecké lize a pravidelně chytal za B tým ve druhé české lize, která tehdy byla plně profesionální soutěží.

V tom věku máte pocit, že jste na správné cestě.

Trénujete se staršími hráči. Cestujete s týmem. Jste dost blízko prvnímu mužstvu na to, abyste věřili, že další krok už brzy přijde.

Jenže po čtyřech letech v áčku jsem měl pocit, že jsem se zasekl.

Pracoval jsem poctivě, ale skutečná příležitost nepřicházela. Za Sigmu jsem nakonec odehrál jen jeden celý ligový zápas — venku v Příbrami, remízu 0:0 na sněhu a ledu.

To bylo všechno.

Jeden celý ligový zápas.

Slyšel jsem různé věci. Že jsem moc malý. Že ještě nemám zkušenosti. Že můj čas možná přijde později.

Ale když mám být upřímný, nebylo to jen o tom, co mi říkali ostatní.

V té době jsem si pořádně nevěřil ani já sám.

Neměl jsem v sobě jistotu, že můžu být jedničkou v prvoligovém klubu. Možná mě to brzdilo stejně jako cokoliv jiného.

Pro kluka z Králík bylo těžké rozhlédnout se po kabině prvního týmu a opravdu si hluboko uvnitř věřit, že tam patřím.

Zvláštní je, že důkazy tam byly.

Odehrál jsem spoustu zápasů za české mládežnické reprezentace, s některými z nejlepších mladých hráčů v Evropě i proti nim. Za B tým Sigmy jsem měl za sebou kolem osmdesáti utkání ve druhé české lize, v profesionálním fotbale.

Takže to nebylo tak, že bych neměl žádný důkaz.

Jenže když o sobě pochybujete, důkazy vám někdy nestačí.

Když už o sobě pochybujete, každá poznámka je těžší.

Moc malý.

Málo zkušený.

Možná později.

Po nějaké době si ta slova začnete nosit s sebou.

A místo toho, abyste viděli, jak blízko jste, začnete mít pocit, že stojíte za dveřmi a čekáte, až vám někdo jiný dovolí vejít.

Přibližně ve stejné době jsem dokončil studium tělesné výchovy a trenérství na Univerzitě Palackého v Olomouci. V osobním životě mi skončil vztah.

Takže když se objevilo Skotsko, nebylo to jen o fotbale.

Upřímně, trochu to byl únik.

Ne nějak dramaticky. Spíš šance změnit prostředí, naučit se anglicky, poznat něco jiného a možná zjistit, jestli je pro mě ve fotbale ještě nějaké místo.

Můj kamarád Lukáš tehdy žil v Blairgowrie se svojí přítelkyní, dnes už manželkou, Janou. Pracoval jako instalatér a hrál fotbal za Lochee United, klub v Dundee.

V červenci jsem mu napsal e-mail.

Zeptal jsem se ho, jestli bych mohl přijet do Skotska a nějakou dobu u nich zůstat. Napsal jsem mu, že bych se chtěl pokusit najít si fotbalový klub. A kdyby to nevyšlo, našel bych si práci, učil se anglicky a viděl, co bude dál.

Jednu věc musím říct. Lukáš a Jana se ke mně zachovali naprosto skvěle.

Nechali mě u sebe tak dlouho, jak jsem potřeboval. Starali se o mě. Pomohli mi se zorientovat. V době, kdy jsem vlastně moc nevěděl, co se svým životem dělám, to pro mě znamenalo hodně.

A rozhodně jsem do Skotska nejel s nějakým velkolepým fotbalovým plánem.

Kdyby nepřišla fotbalová příležitost, byl jsem připravený vzít jakoukoliv práci.

I když kdyby mi někdo opravdu svěřil instalatérské nářadí, asi by to dopadlo katastrofálně.

Ale než jsem mohl odjet, musel jsem vyřešit několik věcí.

První byla úplně základní.

Potřeboval jsem nějaký sestřih, který bych mohl ukázat klubům.

Byla to doba, kdy ještě nebylo všechno online jako dnes. Měl jsem nějaké záběry z VHS kazet ze zápasů za Sigmu a české reprezentace, takže jsem z nich doma poskládal DVD s několika svými zákroky.

Nebyl to zrovna profesionální sestřih.

Ale bylo to aspoň něco.

Pak jsem musel mluvit se Sigmou.

Požádal jsem o schůzku se sportovním ředitelem a řekl mu upřímně, že bych chtěl odjet do Skotska. Chtěl jsem si tam zkusit najít fotbalový klub, a kdyby to nevyšlo, najít si práci, naučit se anglicky a možná se později vrátit dokončit magisterské studium.

Nadšený z toho rozhodně nebyl.

Řekl mi, že mám ještě dva roky platnou smlouvu a že odchod nepřipadá v úvahu.

To je jeden z těch momentů, kdy si člověk uvědomí, jaké to někdy může být být fotbalistou.

Zvenku si lidé často myslí, že fotbalisté se můžou svobodně rozhodovat. Ale když jste pod smlouvou, může to působit jinak. Můžete mít pocit, že klub vlastní vaši budoucnost.

Když viděl, že to myslím vážně a že svůj názor nezměním, nabídl jinou možnost. Sigma by mě pustila na hostování do jiného českého klubu podle jejich výběru.

Ale já byl rozhodnutý pro Skotsko.

Potřeboval jsem pryč.

Nakonec jsem mu řekl, že pokud mě nepustí, skončím s fotbalem úplně. Odjedu do Skotska, najdu si normální práci, naučím se anglicky a později se vrátím dokončit školu.

Vedlo to k několika nepříjemným rozhovorům.

Ale nakonec jsme se domluvili.

Sigma mi dovolí odjet do Skotska. Pokud si tam najdu klub, pustí mě na šestiměsíční hostování.

Pořád ale zůstanu hráčem Sigmy.

Měl jsem ještě dva roky smlouvy a klub nechtěl přijít o svoji investici.

Mně to stačilo.

Měl jsem malou příležitost.

A v tu chvíli jsem nic víc nepotřeboval.

Pár dní poté, co jsem od Sigmy dostal povolení odjet do Skotska, jsem měl promoci.

Celá moje rodina přijela z Králík do Olomouce. Pamatuju si, že jsme po promoci šli všichni společně na jídlo do restaurace. Měla to být obyčejná rodinná oslava — dokončení studia tělesné výchovy a trenérství, uzavření jedné kapitoly a společný hezký den.

Ale během toho jídla jsem jim řekl, že odjíždím do Skotska.

Nemyslím si, že to někdo čekal.

Vždycky jsem měl ke své rodině hodně blízko, takže představa, že se stěhuji do jiné země, aniž bych pořádně věděl, co se stane, byla děsivá. Nejen pro mě, ale určitě i pro ně.

Ale pochopili to.

Nebo mi alespoň důvěřovali natolik, že mě nechali to zkusit.

Ujišťoval jsem je, že to bude jen na šest měsíců. Že pojedu do Skotska, zkusím si najít fotbalový klub nebo práci, naučím se anglicky, zažiju něco jiného a pak se na Vánoce vrátím domů.

Na Vánoce domů.

A potom nejspíš domů napořád.

Takový byl plán.

Je to devatenáct let.

A já se už nikdy nevrátil natrvalo.