Tomas Cerny – Behind the Gloves

Pak přišla Evropa.

Cestovali jsme do Slovinska, kde nás čekala Mura — tým, který byl ve srovnání s CSKA poměrně neznámý. Na papíře se čekalo, že postoupíme bez větších problémů. Taková byla nálada kolem klubu. CSKA mělo větší jméno, větší historii a byl to dvojzápas, který jsme podle všech měli zvládnout.

Pro mě to ale nebyl jen další zápas.

Měl to být můj první opravdový start v evropské soutěži.

Evropský fotbal jsem už předtím zažil, ale trochu jinak. Jako mladý brankář v Sigmě Olomouc jsem cestoval s týmem na několik velkých evropských zápasů. Real Zaragoza ve Španělsku. Hamburk v Německu. A asi nejvíc mi v paměti zůstala Borussia Dortmund.

Dortmund byl něco úplně jiného.

Stadion, hluk, barvy a slavná Žlutá zeď za jednou z branek. Když to vidíte jako mladý hráč, zůstane to ve vás. Nepůsobí to jen jako tribuna. Spíš jako něco živého. Zeď lidí, barev a zvuku.

Pro teenagera to byly neuvěřitelné zkušenosti, ale byl jsem jen na lavičce.

Tohle bylo jiné.

Teď jsem měl nastoupit já.

První zápas ve Slovinsku nebyl nijak zvlášť dramatický. Odvezli jsme si remízu 0:0. Pro mě to bylo v pořádku. Ve svém prvním evropském startu jsem udržel čisté konto a všichni jsme věřili, že doma v Sofii postup zvládneme.

Před odvetou jsme trénovali na národním stadionu.

Ten trénink byl zajímavý.

Když jsem vešel do šatny, sedělo tam několik nových hráčů, které jsem nikdy předtím neviděl. Bez vysvětlení. Bez varování. Prostě nové tváře.

Jedním z nich byl Rais M’Bolhi, brankář narozený v Paříži, který reprezentoval Alžírsko. O dva roky později měl výborné mistrovství světa v roce 2014, včetně skvělého výkonu proti Německu v osmifinále, kde byl vyhlášen mužem zápasu.

Vidět den před evropským zápasem přijít dalšího brankáře vás zrovna nenaplní sebevědomím.

Nikdo nám neřekl, co se děje.

Nikdo nic nevysvětlil.

Prostě jste to museli vzít tak, jak to bylo, a jít dál.

Druhý den jsem nastoupil v bráně.

Byli jsme lepší tým. Výrazně lepší. Vytvářeli jsme si jednu šanci za druhou a zápas měl být rozhodnutý dávno před poločasem. Klidně to mohlo být čtyři nebo pět nula.

Ale fotbal takhle nefunguje.

Do poslední části zápasu jsme šli pořád jen za stavu 1:0.

A potom, někdy kolem osmdesáté minuty, Mura skórovala.

1:1.

Tlačili jsme, ale další gól jsme už nenašli.

A najednou byl konec.

Vypadli jsme kvůli pravidlu venkovních gólů s týmem, přes který jsme měli podle všech postoupit.

Seznam

Atmosféra po zápase byla hodně hustá. Pro všechny to byl obrovský šok a lidé kolem klubu byli hodně naštvaní a nervózní.

Pro mě to byl první opravdový signál, že život v CSKA nebude jednoduchý.

Druhý den jsem cestoval zpátky do Glasgow.

Letenky jsem měl koupené už před odvetou. Plán byl jednoduchý. Vrátit se, sbalit si víc věcí a přivézt Lauru do Sofie, aby se seznámila s městem a místem, kde budeme žít. Potřebovali jsme začít hledat bydlení. Už to nebyl jen fotbalový přestup. Začínal to být náš život.

Ale po zápase s Murou bylo všechno najednou jinak.

Cestou zpátky jsem si začal procházet bulharské články o zápase. Pořád jsem se učil číst cyrilici. Ze začátku vypadala úplně jinak, ale jakmile jsem začal rozpoznávat jednotlivá písmena, ta slova už nepůsobila tak nemožně. Bulharština je slovanský jazyk, stejně jako čeština, takže tam byly podobnosti. Pomalu jsem si dokázal poskládat dost na to, abych pochopil, co čtu.

A potom jsem to uviděl.

Článek, ve kterém stálo, že po katastrofálním výsledku proti Muře klub propustil deset hráčů CSKA.

Nemohl jsem tomu uvěřit.

Moje první myšlenka byla: Jsem mezi nimi?

Nebyl k tomu žádný skutečný důvod. V obou zápasech jsem chytal dobře. V prvním utkání jsem udržel čisté konto a za 180 minut jsem inkasoval jen jeden gól. S tím gólem se toho moc dělat nedalo.

Ale ve fotbale, zvlášť v takových situacích, vás logika vždycky neochrání.

Nikdy nevíte.

Zavolal jsem kontaktu mého agenta v Bulharsku a zeptal se, co se děje.

Řekl, že si není jistý.

To mi zrovna nepomohlo.

Takže cesta zpátky do Glasgow nebyla jednoduchá. Měl jsem se vracet domů, sbalit si další věci a připravit Lauru na život v Sofii. Místo toho jsem seděl v letadle a přemýšlel, jestli se tam vůbec ještě vrátím.

Později jsem se dozvěděl celý seznam hráčů, kteří v klubu skončili.

Byli na něm reprezentanti. Zkušení hráči. Velká jména.

Rais M’Bolhi byl jedním z nich. Podepsal, přijel a hned druhý den ho klub propustil, aniž by odehrál jedinou minutu.

Já na seznamu nebyl.

To byla úleva.

Ale rozhodně mi to nedalo pocit jistoty.

Spíš mi to potvrdilo to, co jsem začínal chápat.

V CSKA se mohlo stát cokoliv.