Tomas Cerny – Behind the Gloves

Minulý týden jsem byl zpátky doma v Česku na svatbě jednoho z mých nejlepších kamarádů – Jirky.

O našem přátelství, o letech v Olomouci, o Sigmě, gymplu, společných zážitcích a o tom, co pro mě tahle parta znamenala, možná napíšu někdy jindy. To je samostatný příběh.

Ale ten návrat domů ve mně otevřel něco jiného.

Donutil mě přemýšlet o tom, odkud vlastně pocházím. O začátcích mojí fotbalové cesty. O Králíkách. O dětství, kamarádech, rodině, sportu, trenérech a o kořenech, ze kterých jsem vyrostl.

Než přišly větší kluby, stěhování, profesionální fotbal, zahraničí, stadiony, tlak a všechny příběhy, které přišly později, bylo jedno malé město pod horami.

Králíky.

A tam to pro mě celé začalo.

Můj první trénink

Pořád si to pamatuju. Můj první opravdový fotbalový trénink.

Na první trénink mě přivedl táta, Petr. Bylo to někdy v lednu roku 1990 a mně bylo pět let.

Byla zima. A v Králíkách, kde jsem vyrůstal, bývaly zimy opravdu pořádné. Sníh byl všude. Na silnicích, na chodnících, na střechách domů, na hřišti. Někdy ležel od prosince až do konce března. Teploty občas padaly i k minus pětadvaceti a člověku to v té době ani nepřišlo zvláštní. Prostě zima v Králíkách.

Pamatuju si ten zvuk bot na ušlapaném sněhu. Zmrzlé prsty, červené tváře, mokré rukavice sušící se na radiátoru a ten pocit, když jste se po několika hodinách venku vrátili domů do tepla.

Můj první fotbalový trénink proto nebyl venku na trávě, ale ve staré tělocvičně.

Dodnes si vybavuju tu atmosféru. Dřevěná podlaha, ozvěna, kluci běhající kolem a staré tělocvičné nářadí místo branek. Myslím, že jsme jako branky používali koně, nebo nějaké podobné nářadí, které normálně patřilo do hodin tělocviku. Pro nás to ale byly fotbalové brány.

Nejmladší kategorie v našem místním fotbalovém klubu byli elévové. Bylo to vlastně pro kluky do deseti let. Mně bylo pět, takže jsem byl nejmladší. A taky jsem nebyl zrovna nejpohyblivější. Někdo by asi řekl, že jsem byl trochu při těle, ale nic extrémního.

Tak se rozhodlo, že půjdu do brány.

A tak začala moje kariéra.

Docela se mi dařilo a postupně jsem se v týmu elévů usadil jako brankář. Fotbal jsem miloval. Bavilo mě házet se po míči. Bavilo mě chytat střely. Bavilo mě být součástí týmu.

Ale byly i momenty, které jsem si tolik neužíval.

Hrát se staršími kluky a proti starším klukům, kteří byli mnohem vyšší a silnější než já, ve mně občas vyvolávalo úzkost. Bylo to náročné prostředí. A já jsem hlavně nechtěl nic pokazit ostatním.

Myslím, že tohle se se mnou neslo celou kariéru. Ten tlak, abych nezklamal spoluhráče, trenéry a rodinu. Nebylo to nutně něco, co by na mě někdo dával zvenku. Spíš jsem si ten tlak dával sám.

Pamatuju si jednu konkrétní situaci v Králíkách. Bylo mi šest, chytal jsem za elévy a hráli jsme proti silnému soupeři. Dostával jsem hodně gólů. Už si přesně nepamatuju, co se stalo, ale v jednu chvíli toho na mě bylo prostě moc.

Odešel jsem ze hřiště a schoval se za velkou zeď, která patřila k letnímu kinu hned vedle fotbalového hřiště.

Zápas se musel zastavit.

Rozhodčí, trenér, mamka i táta za mnou museli přijít a přesvědčit mě, abych se vrátil zpátky do brány. Jinak by se nemohlo pokračovat.

Nakonec jsem se vrátil a zápas dochytal.

Byly i jiné chvíle, kdy jsem měl chuť utéct. Ale už jsem to nikdy neudělal. Jestli jsem chtěl hrát sport, ktery jsem miloval, musel jsem se s tím naučit nějak vypořádat.

Když se na to dívám dnes, možná to byla jedna z mých prvních brankářských lekcí.

Nemůžete vždycky utéct před tlakem. Někdy tam prostě musíte stát. I když se bojíte. I když se vám nedaří. I když se cítíte úplně bezmocní. Musíte najít způsob, jak pokračovat.

Ten pocit mě potom provázel i na mnohem větších stadionech. Jiné země, jiné ligy, jiné davy lidí, ale někdy velmi podobný pocit. Jako brankář jste součástí týmu, ale v některých momentech jste zároveň sami. Když padne gól, cítíte to. Když uděláte chybu, neschováte se. Musíte se naučit jít dál.

Možná to pro mě začalo právě tehdy, za tou zdí v Králíkách.

Hrál jsem i další sporty.

Mojí velkou vášní byl hokej. Tam jsem hrál v bráně, ale také jako obránce. V bráně jsem většinou chytal za starší kategorie. Když mi bylo jedenáct, hrál jsem už ligu do devatenácti let.

A tohle bylo v mém dětství docela časté. Protože jsem byl z malého města, nebylo tam moc brankářů. A upřímně, moc lidí do brány ani nechtělo. Proto po mně často chtěli, abych chytal za starší. Někdy o pár let, někdy byl ten věkový rozdíl opravdu velký.

Myslím, že mi to hodně pomohlo.

Pořád jsem se musel přizpůsobovat. Musel jsem se vyrovnat s fyzickou silou starších kluků. Musel jsem být šikovnější. Musel jsem hledat způsoby, jak tu výzvu zvládnout.

Stávalo se, že jsem trénoval s elévy, potom se staršími žáky, a když na hřiště přišlo áčko dospělých, zeptali se, jestli bych nemohl ještě zůstat a pochytat jim střely.

Hrál jsem také tenis, hodně jezdil na kole, běhal po lese a trávil spoustu času venku s kamarády. Domů jsme často chodili až ve chvíli, kdy nás mamka nebo táta šli hledat, nebo když se setmělo.

Hrávali jsme také pouliční hokej. Byly to pořádné bitvy. Kluci z různých ulic hráli proti sobě na silnici, pod pouličními lampami. Někdy se k nám přidali i tátové nebo strejdové.

Mám pocit, že dnes už děti takovou míru přirozeného pohybu tolik nemají.

Všechny ty různé sporty mi pomohly rozvíjet se celkově. Reakce, rychlost, vytrvalost, síla, řešení situací, odvaha, koordinace. Tehdy jsem to samozřejmě takhle nevnímal, ale zpětně vidím, že mi to všechno pomáhalo.

Bylo úžasné vyrůstat v malém městě, kde se lidé znali a kde kolem mě bylo dost kluků, kteří měli sport stejně rádi jako já. Bez nich bych se nikdy nevyvíjel tak, jak jsem se vyvíjel.

Dělal jsem také hodně zimních sportů, hlavně běžky a sjezdové lyžování.

Můj bratr Miroslav, který je o jedenáct let starší, mě bral lyžovat už od malička. Později se stal profesionálním členem horské služby a já jsem s ním v zimních měsících trávil hodně času na chatě horské služby.

Byl také vášnivý horolezec a měl padák na paragliding. Dodnes si pamatuju, jak byl roztažený přes celý pokoj, který jsme spolu sdíleli v našem dvoupokojovém bytě.

I tohle patřilo k mému dětství.

Fotbal, hokej, lyže, hory, lesy, pouliční hokej, kola, kamarádi, sníh, mráz. Sport a pobyt venku byly všude kolem nás.

Měl jsem také obrovskou podporu, a nejen od rodiny.

Táta, Petr, mě vozil na tréninky, jezdil se mnou na zápasy a byl do mého sportování hodně zapálený. Stál u hřiště, podporoval mě a bylo to pro mě důležité.

Dělal i všechny ty malé věci, kterých si dítě v tu chvíli často ani pořádně nevšimne. Nosil mi hokejovou výstroj, pomáhal mi s bruslemi a kopačkami, staral se, abych měl všechno připravené a abych byl všude včas. Hokejová výstroj byla těžká, zvlášť pro malého kluka, a táta s ní byl vždycky po ruce. Tehdy mi to přišlo normální. Dnes chápu, že to byla láska ukázaná časem, starostí a praktickými věcmi.

Mamka, Olga, pro nás udělala obrovské oběti. Brala si práci navíc, abychom měli dost peněz na moje i bratrovy zájmy. Hodně peněz šlo například do mé hokejové výstroje. Peníze, které bychom neměli, kdyby mamka nepracovala víc.

A k tomu dělala všechno doma. Udržovala byt čistý, vařila, pekla, šila oblečení. Nechápu, jak to všechno zvládala při dvou pracích.

Pamatuju si, že když jsme přišli domů, vždycky tam bylo něco čerstvě uvařeného. Polévka, pořádné jídlo, buchty, koláče, něco teplého, něco připraveného. Po škole, po tréninku nebo po několika hodinách venku jsme byli hladoví a doma bylo vždycky jídlo. Tehdy jsem to bral jako samozřejmost. Až později člověku dojde, kolik práce za tím bylo.

Mamka je neuvěřitelná.

Měl jsem také skvělé trenéry v našem klubu v Králíkách. Lidi, kteří obětovali spoustu svého volného času, aby nám pomohli zlepšovat se ve fotbale. Nemůžu vyjmenovat všechny, ale musím zmínit pana Zezulku, který mě trénoval ve fotbale i v hokeji, a pana Sučka, mého prvního trenéra u elévů.

Někdy byli nároční. Někdy na mě i křičeli. Ale patřilo to k tomu a věřím, že mi nesmírně pomohli.

Dnes si toho vážím ještě víc. Když jste dítě, neuvědomujete si, že tihle lidé dávají svoje večery, víkendy a čas se svou vlastní rodinou, aby děti mohly sportovat. Stojí v zimě u hřiště, připravují tréninky, skládají týmy, starají se o děti a snaží se mladým hráčům něco předat.

Bez takových lidí by místní sport vůbec neexistoval.

Navždy jim budu vděčný za jejich čas.

Takhle to pro mě všechno začalo.

Spousta sportu.

Šťastné dětství v malém městě.

Velká podpora rodiny a lidí kolem mě.

A jeden kluk z Králík, který se nějak ocitl v bráně.